Jiří Kratochvíl: Brno nostalgické i ironické (Petrov, 2001)

Velká řeka s dvěma srdci

K velkým městům patří i velké řeky: nábřeží s lucernami a lavičkami, stáda mostů, zdymadla, zakotvené hausbóty, darebný křik racků, hučení jezů a houkání remorkérů, noční světla na potemnělé hladině, ranní rybáři a pach rybiny zavátý někdy až nad městskou křižovatku.
Brno však není Paříž ani Vídeň ani Budapešť a dokonce ani Břeclav nebo Hodonín s pořádnými řekami a důstojnou navigací. Brno má jistěže řeky dvě, ale žádná z nich není řekou velkoměstskou. Jedna z nich se jen tak dotýká města při periferiích, ale ani druhá neprotéká středem, ale až za někdejšími městskými hradbami. A obě jsou přitom jak nějaké ženské bez boků a navíc ploché jak žehlicí prkna. A někdy jen tak přehrnují vodní sliz přes říční kameny.
A přesto. Řeka je cosi, co mě vždycky hluboce vzrušovalo. Řeka ve městě pak zvlášť. A řeka v Brně úplně nejvíc. A dvě řeky už nepředstavitelně moc. Každý den se snažím přejít v Brně aspoň jeden most, i kdybych si měl kvůli tomu nevím jak zajít. Brněnské řeky jsou něco jako má oblíbená zvířata a chodívám je hladit aspoň pohledem. A tu mě najednou napadlo: co vlastně znamenají ty dvě řeky — Svitava a Svratka — v mytologii města?
Poslyšte. Už když se pozastavíte nad jejich jmény a nad zvukovými asociacemi těch jmen, hned jak byste se dotkli čehosi základního. Svitava: svítání. Svratka: svraštění, svrákání, smrákání. Cítíte to vnitřní spříznění těch dvou názvů? Řeka ranní a večerní. Řeky jsou ostatně už v nejstarších mytologiích spojené jak se začátkem, tak s koncem, a takto protékají celými lidskými dějinami: nositelky života i rozsévačky smrti, plaví světlo i tmu a proudí tepnami radosti i vlásečnicemi úzkosti.
Takže. Na jedné straně temná řeka Svratka, jak ji známe i z Nezvalovy básně, a na druhé Svitava lišky Bystróšky, řeka ledňáčků a bílovických jezů, řeka plavící na jaře barevné květy a na podzim barevné listí.
Svitava a Svratka. Řeky jako dvě sestry, každá tak jiná, a přece jako by se rozdvojily z jedné velké městské řeky, rozpojily do světla a do tmy, do dvou přadének a dvou cest. Nad jednou visí závoj z mlhy a komárů, nad druhou závoj smogu.
A mohl bych tu analogii vést ještě daleko a dlouho, protože, všimněte si, brutální vraždy se v Brně odehrávají na březích Svratky či poblíž jejích vod, a to, že Svratka vytéká z přehradní nádrže, ta její až příliš ochotná regulovatelnost, mluví o temné záludnosti živlu, který se pak nečekaně vyjeví jinde. Nechci samozřejmě tvrdit, že Svitava nese živou a Svratka zas mrtvou vodu. Tak hloupě jednoduché to zas není. I Svitava je řeka mrzačená dotekem s městským průmyslem a i při Svratce najdeme malebná a idylická zákoutí. Ale podobně přece i v našich životech: vše se vzájemně prostupuje, k nerozeznání zaměňuje a zástupně převléká. A to základní přesto trvá.
Troufám si dokonce po chvilce rozhovoru s někým anebo soustředěného nahlížení do tváří poznat ty, kdo v Brně bydlí blíž Svitavě než Svratce, a odlišit je od těch, kdo bydlí blíž Svratce než Svitavě. A brněnské obyvatelstvo si podle tohoto klíče dělím na svratečné a svitavné. A jak už mám za šedesát let života v Brně vykoumáno, lid od Svratky by měl vstupovat v manželský stav s lidem od Svitavy, aby se tak smísily oba živly, přirozeně a samozřejmě, jako se například nadechnutí vnitrozemských stepí spojí vzdušným koridorem s vydechnutím moří. A jen zkuste si někdy s vášnivou akribií porovnat vodu obou řek. Čímž nesvádím vás k tomu, abyste brali do pokusných lahviček vzorky a analyzovali je jak moč v laboratořích. Jen mám vás k tomu, abyste šli od jedné řeky k druhé a tu nad Svitavou a tu nad Svratkou prostáli celou věčnost, anebo aspoň střepinku věčnosti.
O Svratce jsem věděl mnohem dřív než o Svitavě. Jako kluk jsem bydlel v Žabovřeskách a odtud je to na dostřel praku do Jundrova, do Komína, do Bystrce, všude tam, kde Svratka vystavuje slunci našeho dětství svou vlídnější tvář. Ale taky si pamatuju, že někdy počátkem padesátých let Svitava zamrzla i po celém městském toku, běžíc tu jak bílá svatební stužka a my po ní na bruslích pod mosty a ve stínu vysokých činžáků, otlučených ještě docela čerstvými kulkami německých kulometů a ruských samopalů.
Velká řeka s dvěma srdci, tak nazval kdysi Ernest Hemingway jednu ze svých povídek, totiž dvojpovídku, vyslovující jedno společné trauma. I dovolil jsem si ten název vypůjčit, abych tak pojmenoval svou traumatickou lásku ke dvěma řekám, které už dávno cítím jako jednu jedinou. A její dvě srdce tlukou každá na jednom konci mého města i mého života. A když se v Brně zastavíte v pravou chvíli a na pravém místě, smíte je také slyšet.