Pramením nedaleko obce Javorník a už tisíciletí si teču směrem na jih. Postupně se kolem mě usadili lidé, postavili vesnice a města a asi před 170 lety mě trochu srovnali. Největší město, kterým protékám, se jmenuje Brno. Je to město průmyslové a tak se o mě před lety mluvilo jako o jedné velké stoce. Když do vás pouští odpad z textilek nebo jatek, tak se není čemu divit. Poslední dobou se vše ale mění, v mých vodách plavou ryby a na březích vidím sedět rybáře.

V loňském roce se navíc poprvé uskutečnil festival, který mě chtěl překročit. A myslím, že se povedl. Alespoň mně se zdálo, že lidé na břehu byli moc spokojení. A letos v srpnu to přišlo zase. Parta lidí, kteří pochází z Černovic (To je ta čtvrť, která se pro mě převážně skrývá za neprostupnou železniční tratí.), se rozhodla ukázat mé kouzlo i v letošním roce.

Moc jsem se na ten den těšila. O to víc, že mě týden před tím uklidili. Vytáhli ze mě staré pneumatiky, jednu dopravní značku a na břehy posadili krásné barevné lavičky. Moc ráda se na ně cestou na jih dívám. A samotný festival? To vám byla parádní podívaná.

Už kousek před Brnem si všímám kováře pana Hlobila. Ten zde dnes otevřel svoji kovárnu a ukazuje kolemjdoucím a kolemjedoucím, co vše z kovu dokáže. Teču dál kolem domu malíře Makovského a s trochou lítosti se dívám na zničenou Esslerovu vilu.

V brněnských Obřanech prý ale obnovují bývalou faru. Je trochu na kopci, ráda bych se tam podívala, ale to těm milým lidem z Kafary nemohu udělat. Každopádně tam prý dnes v rámci festivalu mají skvělou kávu a další dobroty.

Dostávám se pomalu do Husovic a vidím tam něco, co se běžně nevidí. Několik místních hasičů je ve vodě a vozí návštěvníky festivalu na kánoích. Děti navíc pouští lodičky vyrobené z PET láhví. Ty se vyrábí v budově, která mě vždy moc zajímala, protože vypadá jinak než ostatní. Je to bývalá sladovna, která kdysi patřila panu Briessovi. Dnes se opravuje a jsem moc zvědavá, co tam jednou bude. O kousek dál často slýchávám zvuky motorů a říkali mi, že je tam nějaká vozovna. V rámci festivalu také otevřela své dveře a pán z dopravního podniku lidem ukázal, kde spí v noci trolejbusy.

Cestou dál kolem domů, co projektoval pan Fuchs, se dostávám k Plácku. Tam bývá často veselo a i dnes se tam něco děje. Sportuje se, tvoří a zní tam hudba. To mám ráda. Zábrdovický kostel po pravé straně je dnes také otevřený.

Pomalu se dostávám na Cejl a jez na Radlase. Dívám se, že na mostku, který vede do Židenic, je také živo. Je zde občerstvení, děti malují a kousek dál vidím židenické hasiče.

Protékám pod Křenovou a tady v blízkosti Zderadova sloupu, který je tady se mnou už pár stovek let, se dnes hraje divadlo. Postupně během dne si užívám hned několik divadelních představení pro děti a kromě toho vidím, že se děti naučily krásně tvarovat balonky. A navíc si na břehu hrají jakési podivné velké šachy.

Když protékám pod čtyřproudovou ulicí Hladíkovou, tak mám vždy trochu strach. Ne tak o sebe, ale o cyklisty a běžce, kteří se snaží dostat z jedné strany silnice na druhou. Uff.

Po pravé straně je dnes otevřená brána. To normálně nebývá. Říkali mi, že je tam pivovar, do kterého se dnes lidé mohou podívat. Hned naproti dnes sídlí firma, která se stará o městské komunikace. I tam se dnes lidé dostanou. Před desítkami let zde byla jatka. A musím říct, že jsem moc ráda, že už je to jinak.

O kousek dál už vidím velké pódium a spoustu lidí, kteří si užívají pěkné počasí. Pár odvážlivců si také vyrobilo různá plavidla a chce po mě plout. No proč ne? Jsem přece taky řeka. Ale zadarmo jim to nedám. Zvládají to ale dobře a ti nejrychlejší, černovičtí hasiči, mají čas pod tři minuty. Ve dvě hodiny potom začínají koncerty. Moc se mi líbí, že se kapely nahoře mění a tak to dnes opravdu není nuda.

V pět hodin prý bude hrát kapela, co se jmenuje Vltava. Říkali, že je to taky nějaká řeka. Nevím, nikdy jsem ji neviděla.

Kouř, který vidím, je od vlaku. Jsou to už desítky let, co se po železnici kolem mě proháněly parní vlaky. Je to divné, že by se dnes vracely zase do módy? A navíc jedou po druhé straně, kde je pouze nějaká vlečka.

Kromě vlaku a muziky panuje nahoře i dobrá zábava. Jí se, pije se, kutí se a jezdí tu auta na dálkové ovládání.

Zkusím se podívat ještě kousek dál, než se potkám se Svratkou. Nikoho dál už sice nepotkávám, ale od Svratky se dovídám, co jí u Rajhradu říkal Ivanovický potok. V oblasti, kterou protéká a které se říká Holásecká jezera, byly prý dopoledne připraveny hry pro děti a vyráběly se domečky pro ježky.

Ach jo. Byl to dnes moc pěkný den. Večer se vše zas pomalu uklidňuje a já se těším na trochu klidu. Než usnu, tak si ještě poslechnu tečku za festivalem. Divadlo, které bylo připraveno přesně na dnešní den a ve kterém se mluví hlavně o nedostatku vody. To mohu sama potvrdit. Také ze mě občas trčí hladové kameny. No nebude to lehké usínání, ale byl to krásný den. Díky všem těm lidem, kteří mě mají rádi.

Dle vyprávění řeky zapsal Ladislav Kotík