Z knihy: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě/Čechy za Vratislava II.

Pokud ještě všickni bratří, Kunrat, Jaromír a Ota, naživě a mezi sebou takořka za jednoho člověka byli, muselť jim Vratislav všelijak shovívati a činiti se mnohého jako nevěda. Také po smrti Otově vdova jeho Eufemie neboli Ofka dala se v ochranu i s dětmi a knížectvím svým olomuckým ne Vratislavovi, ale Kunratovi.^[19] Protož namluvili krále na to radové jeho, a mezi nimi zvláště Zdirad, jeho střepně i milec, aby vyjeda se silným vojskem do Moravy, obnovil tam moc a vážnost svou. I dobyv nejprv Olomouce, vyhnal odtud děti Otovy a s pominutím nejstaršího syna Břetislava ustanovil tam za panovníka prvorozence svého z třetího lože Boleslava, jenž ale o několik neděl později umřel (10. Aug.). Pak táhnuv před Brno, kdežto bratr jeho Kunrat se byl zavřel, oblehl to město velikou mocí. Tu ale strhla se, za příčinou hrdosti Zdirada, milce jeho, válka nová i ještě ohavnější, an syn proti otci se zpíčiv, jal se ozbrojovati veškeru mláď proti svým starším.

Byloť se zajisté o několik let dříve stalo, že dal byl Vratislav synovi svému Břetislavovi rozkaz, aby hájil hranic zemských za Míšní proti Sasikům. Když pak jednou za letního parna vracoval se z jízdy proti nim učiněné, chtěje se ochladiti v řece, proti domluvám starého pána Alexy vrhl se do ní, ano vojsko jeho táhlo dále a jen několik urozenějších osob zůstalo při něm. Tu nenadále přikvapil houf saských jezdců na tuto hrstku lidí, kteří však neohroženě proti nim se postavili. Hluk bojovný přitáhl k sobě z obou stran více zástupů, až konečně zmužilost česká obrátila nepřátely v outěk. Vítězství však to bylo drahé a žalostné; nerozmysl mladého knížete připravil byl pana Alexu a zetě jeho Ratibora, bratry Braniše a Slavu a množství jiných pánů českých o život.

Když pak nyní Vratislav nařízení svá činil k obležení Brna, ukazujíc, kde by který zástup měl míti stanoviště své, prošen jest od Zdirada úštipně, u přítomnosti Břetislavově i jiných vůdců, aby ráčil na břeh mimotekoucí řeky Svitavy postaviti knížete i stany jeho, an prý bude moci nakoupati se v ní do libosti. Pohanění takové popudilo citlivého králevice náramně, ježto již prve mněl, že jen za příčinou milce toho nemůže požiti otcovy lásky. Ukryl se v stanech svých, aniž toho dne chtěl pokrmu více neb nápoji. Oumysl pomstíti se podpalován jest ještě více družinou jeho, ze závisti a nenávisti proti rozhrdělému popanštilci, a i Kunrat přispěl prý k němu tajným v noci o to poselstvím. Nazejtří zrána pozval Břetislav Zdirada k sobě do stanů jakoby k rokování: a když přicházel, i hrabě Držimír s ním, královic, vyjev na koni jim vstříc, osupil se naň s řečí důtklivou, a konečně obrátiv koně, kydnul mu rukavicí svou do očí. Po znamení tom přiskočivše Nosislav a Držkraj Lubomírovci a Boreš Olenovic, Zdirada nadarmo utíkajícího vyzdvihli kopími svými ze sedla, svrhli na zem, a probodavše, koňmi ušlapali. Král od Držimíra o tom, co se stalo, zpraven byv, v celém ležení sám prý jediný oplakával pád milce svého, kterémuž i potom na témž místě, kde zahynul, postavil pomník; ale většina bojovníků schvalovala skutek ten šeredný. Nato Břetislav se zástupem svým ustoupiv dále, rozložil se za nejbližším pahorkem a mnozí poběhlci z vojska králova utíkali se k němu.